Pojem funkčněsémanticky konstruované syntaktické teorie rozpracovávaný zejména v české lingvistice v 70. a 80. letech 20. stol.; bezprostředně souvisí s pojmem ↗diateze. Názvu h.p. // hierarchizace sémantické struktury věty poprvé užil u nás v daném smyslu patrně ✍Daneš (1968) a stal se součástí, i když v různé interpretaci, obou vlivných č. teorií, tj. ↗DVS i ↗FGP. Východiskem pojmu h.p. je skutečnost, že jazyk „umožňuje popsat situace už vždy nějak hierarchizované, tj. z hlediska některého z jejich účastníků“ (Karlík v ✍SČ, 1998:132). H.p. se rozumí syntaktické rozložení ↗participantů // ↗aktantů téže sémantické větné struktury či téže propozice, resp. typu situace či „mikrosituace“, do syntaktických pozic, tj. levovalenční pozice podmětové a pozic ostatních, tj. pravovalenčních pozic objektových a obligatorních či potenciálních pozic cirkumstantních // adjunktových. Jako různě syntakticky hierarchizovaná denotativně‑kognitivní sémantická struktura se pojímá především množina větných struktur o témže počtu totožných participantů s totožným lexikálním obsazením, např.:

Obvykle se však takto pojímá i množina větných struktur s neidentickým počtem lexikálně specifikovaných aktantů a postulují se pak různé transformační procesy, jimiž se redukuje, n. naopak rozšiřuje počet participantů propozice, resp. obecně pojatého typu situace, např. Prádlo se suší na topení – Eva suší prádlo na topení; Řeku pokryla silná vrstva ledu – Mráz pokryl řeku silnou vrstvou ledu; Něco takového (rozumní) lidé nedělají – Něco takového se nedělá; Psala o tom L. Uhlířová v Naší řeči – Psalo se o tom v Naší řeči. Jaz. prostředků a způsobů h.p. je značné množství; jde přitom o prostředky nejen ryze formálně syntaktické povahy, nýbrž i prostředky jiného druhu, zejména komplexní prostředky morfologicko‑syntaktické a lexikálně‑syntaktické. Některé z nich mají patrně téměř univerzální povahu, jiné jsou specifické pro daný jaz. či skupinu jaz.

V koncepci ✍Grepla & Karlíka (1983) se rozlišují dva základní obecné hierarchizační procesy v č.: deagentizace a dekauzativizace. Deagentizace je jednak proces odsunutí agentu z jeho primární syntaktické pozice podmětu do pozice jiné, jednak eliminace sémantického subjektu z povrchové syntaktické roviny. Centrálními prostředky deagentizace jsou v č. participiální ↗pasivum a ↗reflexivní forma slovesná. Např. (a) struktura s primární diatezí: Tuto otázku kladou filozofové odnepaměti, (b) struktura deagentní s odsunutým agentem: Tato otázka je kladena filozofy odnepaměti, (c) struktura deagentní s eliminovaným agentem: Tato otázka se klade odnepaměti. Existují však jiné prostředky, např. Otec Petrovi vyhuboval – Petr dostal (od otce) vyhubováno. Dekauzativizace je analogický proces odsunutí nepersonického původce děje (kauzátoru) ze syntaktické pozice podmětu, např.: Probudila ho bolest – Probudil se bolestí. Pojem hierarchizace má reflektovat funkce diatezí, např. promoci patientu do hierarchicky nejvyšší pozice podmětu (Škola už se staví), democi agentu z hierarchicky nejvyšší pozice podmětu (O tom se už dlouho diskutuje) aj. Viz také ↗diateze, ↗slovesný rod.